Poslání sv. Johanky z Arku

Prozřetelnost zasahuje stále v dějinách v rozhodujících okamžicích zvláštním a svět udivujícím způsobem. Často Bůh užívá k těmto svým plánům takzvané slabé ženy. Vizte nejsvětější Pannu, Judith, Esther, sv. Jenovefu v době hunských nájezdů, svatou Kateřinu Sienskou, přivádějící papeže z Avignonu a znemožňující tak do budoucna nebezpečí schismatu.

Podobně nemůžeme správně pochopit poslání sv. Johanky z Arku, než když je chápem jako poslání Boží. Jest nechutné a řekl bych hloupé chtíti vysvětlovati její dílo tak zvanou přirozenou rozšafností, fanatismem a podobnými naivnostmi.

Johanka se považuje za Boží poselkyni. Jedním znamením toho jest její pověstný prapor, jejž si dává zhotoviti hned na počátku svého poslání na přímou výzvu svých tak zvaných „hlasů“. Nosila zprvu malý praporek trojúhelníkový se Zvěstováním P. Marie, na němž anděl pokleká před svatou Pannou a podává jí lilii. Velký pak prapor jen rozšířil její myšlenku. Na jedné straně stáli andělé, kteří podávali království francouzské ve formě dvou lilií Kristu, žehnajícímu světu. S druhé strany nese holubička nápisný proužek pergamenu se slovy: Skrze Krále nebeského.

Krásné přirovnání, jež také vytvářelo národ. I Johance se dostalo návštěvy andělské a i ona byla pannou poslanou k záchraně Francie.

To bylo věru její poslání. Království Francie bylo v hrozném zmatku a blízko záhubě. Země byla rozdělena, a to před anglickým nebezpečím, burgundskou stranou, jež ztratila víru v budoucnost a v krále, jenž ostatně sám pochyboval o svém královském původu. Johanka měla zvednouti, sjednotiti, osvoboditi království. Toť bylo jejím božským posláním.

Dovedete si představiti, jaký boj musilo podstoupiti toto děvče nejprve se sebou? Vždyť to bylo děvče skromné, bojácné, nevzdělané, neznající jiné práce, než práce na poli a v domácnosti. Jak musila se přemáhati, aby se vrhla do válečného víru. Do čeho se to pouštěla! Vždyť znala nebezpečí velkých cest, znala nebezpečí pro takovou tichou holubičku od rozleptaných vojenských řad. Vždyť ani nevěděla, jak vůbec dostati se ke králi! Ó, rozšafnost nevede obyčejně k takovým mimořádným a nezvyklým činům pro venkovské děvče! Johanka bojovala takto po celých pět let s „Hlasy“, jež ji vyzývali k její úloze.

Chcete znát ještě jiná znamení jejího božského poslání?

Popatřte tedy na její vítězství, jež jsou opravdu zázračná. Z8vrať jímá každého, kdo trochu rozumí vojenství a vedení války, když se zamyslí nad náhlými a nečekanými vítězstvími, jichž dobyla tato dívka. Zázrakem jsou její geniální strategické a taktické schopnosti, její velkolepé tahy na šachovnici seřazených armád. Johanka za pět dní osvobozuje město Orleán, jenž byl nepřítelem obléhán po sedm měsíců a jejž všichni vojevůdcové považovali za ztracený! Za necelých deset dní dobývá mladá hrdinka všech anglických posic na Loiře a tak následuje za měsíc pomazání francouzského krále v remešské katedrále. Situace se zcela mění. Nyní se musejí Angličané bránit. Francie útočí. Francie útočí ještě po smrti Johančině, takže za dvacet let není jediného Angličana ve Francii, vyjma města Calais.

To byl její vojenský vliv na francouzskou armádu. Ještě silnější byl její styk mravní. Byla geniální velitelkou, byla ještě větší světicí. Tím si vysvětlíme neobyčejnou věc, že ji vojsko tak slepě následovalo. Modlila se vždy s věrou hořící a zapalující, což pozorovali všichni, kteří se k ní přiblížili. Často bylo viděti slzy v jejích očích při modlitbě. Modlila se stále i tehdy, když na koni objížděla vojenské šiky. Opřela celé své dílo jen a jen o pomoc Boží a jeho svatých. Nepodnikla nejmenšího kroku, aniž by se se „svými světicemi“ neporadila. Ony jí ukazovaly budoucnost. Řekly jí, kdy má útočiti, jak má postaviti armády. její častá proroctví, vždy splněná, ukazují zřejmě, že byla osvícena Bohem.

Její nadpřirozené poslání ukazuje též cíl, jaký si předložila Johanka, totiž dáti pomazati slavnostně na krále Karla VII. Johanka chtěla, aby král francouzský byl CÍRKVÍ na krále pomazán. Její úkol není jen vojenský a politický, nýbrž především nadpřirozený. Johanka chtěla uskutečniti pravý, katolický smysl království. Aby dědičný princ se stal opravdu králem, bylo třeba, aby se stal králem skrze Krále nebeského, protože království Francie patří především králi nebeskému. To hlásala Johanka neúnavně Karlu VII., když ho vlekla do Remeše.

Když toho dosáhla, mohli bychom mysliti, že byl skončen úkol Johančin. Bůh však chtěl jinak naplniti toto poslání. Měla býti umučena, a to ďábelsky rafinovaným způsobem: ne ze zášti k víře, což je podmínkou mučednictví, nýbrž právě pod rouškou ochrany a ryzosti této víry. V dějinách je málo podobného, ohavného pokrytectví. A to jest právě nejtrpčí krůpějí v kalichu bolesti Johanky z Arku.

Johanka má přijmout smrt jednu z nejpotupnějších, má umříti na hranici jako kacíř, jako svůdce lidu. Byla za živa upálena, když ji předtím nasytili všemi potupami, jimiž jen může nějaký vězeň býti napojen. Největší její bolestí však bylo, že byla odsouzena biskupem, jenž se nestyděl kupčiti se svou církevní mocí, aby posloužil nepříteli, jenž se nezarděl před žádnou nízkostí a podvodem, jen aby dosáhl svého cíle, aby Johanka byla upálena jako čarodějnice, posedlá, nestoudnice, neposlušná církve, ona PANENKA, jež zůstala nedotčena jako lilie, ona, jež stále obcovala s Bohem a jeho světicemi, která stále chtěla zůstati věrna církvi, odvolávajíc se neustále k papeži.

Johanka přijala tuto poslední část svého úkolu jako světice. Za hanebného soudního procesu ohromovala soudce svým nadpřirozeným klidem, jímž trhala pletichy jejich, a dávala jim odpovědi, jež se podobaly „božským jiskrám“.

Její smrt ukazuje jasně, co chtěla celým svým dílem: V posledních svých okamžicích volá vítězoslavně: „Ježíš! Ježíš!“ Bylo zřejmo, co chtěla celým svým dílem. Chtěla přivésti a zasvětiti v králi francouzském celou Francii Ježíši, jejímu prvému a pravému králi. Proto, jestliže zachránila Francii, nebylo to z dnešního, trochu vybledlého, světského pojmu vlastenectví, nýbrž z vlastenectví pravého, jež chápe zemi svou a národ jako království Boží, jež má umožniti, usnadniti jeho poddaným lepší službu Boží, uskutečnění království Božího na zemi, jež jediné dává pravého štěstí a míru, jež, kdyby všude zavládlo, změnilo by opravdu tvářnost země.

Proto byla rehabilitována, uctívána církví a prohlášena za svatou. 

M. D. Besson OP