Tradice, kořeny a odvaha proti modernismu, servilitě a vykořeněnosti

Od kytary po pohorky

7. 7. 2009 10:34
Rubrika: Kultura

Humor může být útočištěm v rozbouřených dobách, aby se člověk nezbláznil, ale také zbraní, která neviditelně proniká do ledví nepřátel. Ostatně náš národ i v těch nejtěžších časech dokázal vtipem čelit protivenství osudu. Někteří to považují za slabost, já však za sílu. A tak pro mne není žádnou urážkou, označil-li nacistických říšský protektor Reinhard Heydrich Čechy za „smějící se bestie“, neboť právě z jeho úst je to poklona, ač nechtěná.

Kolumbijský katolický filosof Nicolás Gómez Dávila s trochou cynismu napsal: „Při pohledu na dnešní Církev (klérus – liturgie – teologie) je tradiční katolík nejdříve pobouřený, poté zarmoucený, a nakonec propuká v smích.“ Účelem toho článku není zesměšňovat duchovní osoby či instituce, nýbrž poukázat, k jakým podivným, až komickým, někdy tragikomickým, projevům vede nové náboženství zvané „pokoncilním katolicismem“, a poodhalit hlubší problém. Proto zde neuvádím konkrétní jména, zaručuji se však za pravost všech uváděných citací.


Jedním z pokoncilních symbolů se stala kytara, která vtrhla do liturgie s elánem revolucionářů šedesátých let minulého století. Někteří kněží to jistě mysleli a myslí dobře. Když kytary svolaly do Woodstocku téměř milion a půl zdrogovaných hippies, proč by nemohly přivábit na mši duchovněji založenou mládež? A tak výzva jednoho kněze, připomínající halucinogenní vizi, zní: „Chlapci a děvčata, kteří čtete tyto řádky: nám je třeba Krista a je nám třeba toho velkého dne v týdnu: naše kytary a zpěvy nechť bijí do klenby chrámů a nechť mu zpívají, ať splyne s námi! Ale to nestačí: splyňme se svými kytarami a zpěvy v jedinou živou kytaru bratří a sester s Kristem! Staneme se s ním při svatém přijímání jedinou kytarou, božskou, věčnou...“ Jelikož nejen zvukem kytary živa jest mládež, nýbrž také slovem, najdeme ve zpěvníku jisté farnosti tento oduševnělý text: „Ježíš je Pán a já mám Ho rád. Haleluja šabalaba labam bam.“ A když je vše ještě navíc doprovázeno dramatickým liturgickým vstupem, např. po vzoru kněze, který k oltáři přiskákal v převlečení za klokana a po cestě rozhazoval z kapsy bonbóny, může si farní rada říci, že se pastorační dílo daří.


Dalším pokoncilním evergreenem je „otevřenost světu“. Do té se vměstná téměř cokoli, ať již široká ekumenická náruč, kterou v televizní diskusi rozevřel jeden kněz, když přítomného vyznavače ďábla oslovoval „bratře satanisto“ (satanista ho kupodivu neoslovoval „bratře katolíku“), nebo blahosklonné světácké porozumění. To předvedl jiný kněz, který měl pro nevěru nejmenovaného politika slova pochopení, neboť „sex je největší síla ve vesmíru“. Tentýž duchovní dokázal, že je nutné otevírat se novým prostředím a bojovat proti nespravedlnosti ve společnosti: „Mrzí mě pohled, který lidé na golf mají, a rád bych přispěl k tomu, aby se změnil.“


Dalším modernistickým rysem je zamlčování či překrucování tradiční katolické nauky. Nezřídka dochází k cenzorským zásahům do slov světců (např. v novém vydání Duchovního života sv. Józefa Sebastiana Pelczara chybí hned dvě kapitoly), ba dokonce i Božího Syna. Důkazem toho je změna v Novéně k Božímu Milosrdenství, jejíž slova sdělil sv. Faustyně Kowalské sám Pán Ježíš. Jak píší jisté katolické noviny: „Sestavil ji sám Spasitel, a každý z následujících dní zasvětil na různé úmysly: den 5. – za heretiky a odpadlíky (dnes se ve shodě s duchem II. vatikánského koncilu používá označení: odloučení bratři).“ Otázkou je, zda slova Pána Ježíše odporují duchu II. vatikánského koncilu, nebo zda duch II. vatikánského koncilu odporuje slovům Pána Ježíše...


Závěrem je nutné poukázat na úhelný kámen pokoncilní teologie, a tím je turistika a bezpečnost na silnicích. Ostatně, jistě ne nadarmo předložila nejmenovaná biskupská konference ve velkopostním období věřícím k přemítání tato slova: „Loňského roku zahynulo na našich silnicích 1.319 lidí, což je o jednu třetinu více než evropský průměr. Ve Francii se snížila nehodovost o 30 %, v Polsku o 10 %, ale my jsme stále na stejné úrovni. Je možné, že bychom právě my usilovali o toto smutné evropské prvenství? A přitom jsme si i my na Popeleční středu nechali sypat popel na hlavu a kněz nás vybízel: ,Obraťte se a věřte evangeliu‘ [Mk 1, 15].“ Turistice se neúnavně věnuje jistá papežská rada, která každoročně vydává poselství s obsahem odkrývajícím dosud netušené rozměry cestovního ruchu: „Turista, k jehož dispozici nabízíme specifickou pastoraci, může svým postojem přispívat k udržení života na naší planetě a k zpomalení alarmujících klimatických změn. Může se rozhodnout pro jednu ze dvou cest před sebou: buď být turistou s postojem proti zemi anebo v její prospěch.“ – „Odpovědně organizovaná turistika je hodnotným příspěvkem k udržení světového míru.“ – „Cestovní ruch představuje pro ženy především nové možnosti sociálního povznesení, přístupu k obecnému dobru a snad i možnost nového způsobu, jak žít mateřství a angažovat se ve světě. Když se světu žen otevřou nové cesty pro globální aktivity, rozšíří se jim i sféra zodpovědnosti, což je příslibem pro jinou a lepší budoucnost.“ Amen.


Přeji všem čtenářům těchto internetových stránek, ať je na jejich prázdninových cestách chrání strážní andělé, jejich patroni a sv. Kryštof.


Martin R. Čejka

Zobrazeno 3388×

Komentáře

Honvéd

S IFS souhlas do té míry, že demence je zavlečení kytár do liturgie, bláboly církevních papalášů o cestovním ruchu a další jevy, které Viking velmi vtipně propírá a pranýřuje...<br />
Církev není spolek včelařů, aby se v něm děly takováhle zvěrstva...

Macin

Nic moc článek, hodně zaujatý, řada věcí vytrhána z kontextu. <br />
Celkově na úrovni blábol, který vede k zamyšlení...

Zobrazit 48 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio