Tradice, kořeny a odvaha proti modernismu, servilitě a vykořeněnosti

Byl Hitler žena?

31. 8. 2009 13:29
Rubrika: Civilizace

Není to zas až tak dávno, co mi jeden starý a zbožný varhaník, který je dnes již na pravdě Boží, s poněkud tajemným výrazem ve tváři sdělil, že se našel svatý grál, a ukázal mi starý výtisk časopisu Hrom s článkem „Svatý grál nalezen v milánské zastavárně!!!“. Stejnému zdroji uvěřila i babička jednoho známého, když mu nadšeně vyprávěla o jistém americkém farmáři, který svou brokovnicí skolil krvelačného motýla s rozpětím křídel dva metry a nějaké centimetry. Hrom si svého času zakládal na zcela smyšlených událostech, přičemž asi jen málokdo z jeho tvůrců očekával, že by jim někteří čtenáři mohli opravdu uvěřit. Ale, jak vidno, mýlili se, a tak možná dodnes mezi námi žijí lidé, kteří jsou přesvědčeni, že „Hitler byl žena!!!“, neboť o tom četli v Hromu a dokonce viděli i „tajné fotografie“, na nichž byl Führer s decentně vyvinutým poprsím zachycen v slušivém kostýmku.

Můžeme se naivitě některých lidí smát, ale je otázkou, zda je to prozíravé. Ostatně, kdo ví, co z toho, čemu nyní v tisku věří mnozí z nás, se nakonec ukáže jako bublina, či dokonce záměrná lež. A nic na tom neubírá fakt, že tyto zprávy budou znít hodnověrněji než „hromová“ informace o pohlaví Adolfa Hitlera. Převážně starší lidé byli vychováváni ve víře, že noviny nelžou: „Mámo, psali to v novinách...“ To v případě většiny periodik neplatilo nikdy, a dnes už „tuplem“ ne. Dříve však byla situace přece jen o něco přehlednější. Existovala zde celá řada jasně vyhraněných tiskovin, ať již stranicky, či obecněji ideologicky, a tak čtenář alespoň tušil, na čem je. Když katolík sáhl po Freimaurer-Zeitung nebo Rudém právu, nemohl se vymlouvat, že nebyl předem varován před útrobami těchto antikristových listů. A na druhou stranu zde byla i jasně katolická periodika, pod vedením duchovních či laiků, která zaručovala přinejmenším věroučnou čistotu, ne-li vysokou obsahovou a slovesnou úroveň. Ovšem již tehdy existovaly tzv. nezávislé noviny, např. Lidové noviny, které se tvářily jako hlas a svědomí všeho lidu. V současné době „nezávislý“ tisk kraluje papírovému mediálnímu trhu, a jen vrabci na střeše si štěbetají, které straně zrovna ty či ony noviny zrovna straní.

Tato „nezávislost“ je ale ve skutečnosti jen vějičkou, která má oklamat lid. Jako by říkala: „Stranický tisk podává zprávy z pohledu stran a v jejich prospěch, my jsme však objektivní!“ Pomineme-li naprostou závislost vydavatelů a novinářů na Bohu, který, kdyby jen chtěl, vymazal by je pouhou myšlenkou navždy z povrchu zemského a obrátil do nicoty, jsou zde ještě další skutečnosti svědčící proti mýtické nezávislosti. Každý novinář je pochopitelně závislý na svém myšlení, svědomí a žebříčku hodnot, které vyznává. Pokud je novinář „eurohujer“[1], pak od něj nelze očekávat objektivní či dokonce kritické články na téma Evropské unie. Důkazem toho může např. být redaktor Lidových novin Luboš Palata, který ve své glose[2] označil zpochybňování EU za zločin a srovnal jej se zpochybňováním tzv. holocaustu.[3] Upřímně, kdo uvěří, že ostatní Palatovy texty o EU jsou vskutku nezávislé? A vidíte, najdou se tací, kteří si myslí, že Hitler byl žena... pardon, že Palata je objektivní novinář.

Dalším druhem závislosti je samozřejmě závislost finanční a kariérní. Jen málokteré periodikum je dnes v první řadě finančně závislé na svých čtenářích[4], počet čtenářů a jejich skladba jsou daleko více ukazateli pro případné inzerenty. Lze hovořit o nezávislosti novin, pokud u nich inzeruje firma, která do značné míry zajišťuje jejich existenci? Otisknou takové noviny článek, který by oné firmě mohl výrazně uškodit a snížit její zisky? Toť otázka. Podobně je to i s finanční závislostí redakce na vydavateli, případně konečném majiteli. Co když má majitel, v českém prostředí povětšinou zahraniční subjekt, své zájmy nebo hájí zájmy někoho jiného, např. cizí vlády? Půjde redakce, když na to přijde, statečně i proti těmto zájmům ve jménu „zájmu veřejného“, ke kterému se tak naši novináři rádi hlásí? Budou novináři ochotni riskovat svou kariéru v daném periodiku? A půjde novinář, bude-li třeba, proti novinář, byť by to byl jeho nadřízený? Takových případů však nebývá příliš mnoho. A přitom by lid kauzy nepoctivých novinářů jistě velmi zajímaly. Jsou snad novináři ctnostnější lidé, než např. politici či fotbalisté, o jejichž aférách se dennodenně dočítáme? Odolávají hříšným svodům s pevností světců? Patrně ne. Proč tedy novináři tak zřídka píší o novinářích, bezesporu pozoruhodných veřejně činných osobách? Důvodů je několik: 1. stavovská loajalita: „Jsem jedním z nich. Jsou to mí kamarádi.“; 2. strach z porušení „omerty“[5], aby případně později někdo „neodstřelil“ mě; 3. hmotný stimul, který se dále dělí na dvě části: a) „Nepoškodím možného budoucího zaměstnavatele, tedy jiné periodikum.“, b) „Nebudu si kálet do vlastního hnízda, protože by vyjevení nepravostí poškodilo můj vlastní list, nebo list, který patří stejnému majiteli.“

Bod 3. b) je nutné více rozvést. Neviditelná ruka trhu to nakonec uplácala tak, že i zdánlivě konkurenční média patří v posledku témuž majiteli. Jen namátkou: Lidové noviny, Mladá fronta DNES a Metro patří německému koncernu Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft, mbH; veškeré regionální Deníky a bulvár Šíp patří dalšímu německému koncernu Verlagsgruppe Passau; Reflex, Sport a navzájem si „konkurující“ bulvární deníky Blesk a Aha! patří švýcarské korporaci Ringier AG; v Respektu a společnosti ECONOMIA, a. s., která vydává např. Hospodářské noviny, týdeník Ekonom nebo Marketing & Media, má většinový podíl „Čechoameričan“ Zdeněk Bakala... A když se podíváme do zahraničí, tak třeba jen pod obchodní společnost News Corporation Ruperta Murdocha[6] patří mj. tyto noviny: ve Velké Británii – The Sun, The Times, Sunday Times a News of the World; ve Spojených státech – New York Post, The Wall Street Journal a Financial News; v Austrálii – The Daily Telegraph, The Australian a Herald Sun; připočtěme k tomu ještě několik knižních vydavatelství a televizních stanic, jako je třebas americká „konzervativní“ Fox News Channel nebo asijská STAR TV, a máme mediální chobotničku (samozřejmě nezávislou) obepínající chapadly celý svět.

Jen zřídka se tudíž dostanou na světlo denní poklesky Čtvrté velmoci. Občas se však tak stane. Jedná se pouze o ojedinělé případy, nebo byly toliko ojediněle odhaleny či zveřejněny? Kdo ví?

13. dubna 1981 se dostalo nejprestižnějšího novinářského vyznamenání, tzv. Pulitzerovy ceny, „afroamerické“ novinářce Janet Cookové za její text „Jimmy's World“[7], který vyšel 29. září 1980 ve Washington Post. Článek pojednával o osmiletém černošském chlapci závislém na heroinu, přičemž Cooková barvitě líčila drogami zpustošené tělo: „Stopy po jehlách pokrývaly jeho jemnou dětskou kůži na vyhublých hnědých pažích...“ Na základě článku se po celé zemi vzedmula vlna soucitu. Hnulo se i srdce černého washingtonského starosty Mariona Barryho, který uspořádal po Jimmym pátrání. Chlapec však nebyl k nalezení. Nicméně starosta později prohlásil, že město o Jimmym ví a už se mu dostalo léčby. Její dřívější nadřízení z toledského deníku The Blade, zaujati úspěchem bývalé kolegyně, postřehli, že se v jejích biografických poznámkách vyskytuje řada nesrovnalostí. Následně se ukázalo, že některé doklady Cookové jsou falešné, což vrhlo i stín pochybností na věrohodnost samotného oceněného textu. Po menším nátlaku se držitelka Pulitzerovy ceny přiznala, že si vše vymyslela a Jimmy ve skutečnosti neexistuje. (Bohužel, starosta Barry již později občanům nesdělil, zda Jimmyho léčba proběhla úspěšně.)

Další nadějný „afroamerický“ žurnalista, jménem Jayson Blair, prokázal ve své dosavadní kariéře takové kvality, že mu redakce The New York Times svěřila „Případ ostřelovače z Beltwayské dálnice“, který v roce 2002 hýbal celou společností.[8] Blair o oněch událostech napsal 52 článků, ovšem někteří poukazovali, že se v nich nachází mnoho nepřesností a omylů, a tak mu bylo přiděleno domácí zpravodajství o válce v Iráku. Když 26. dubna 2003 vyšel Blairův článek o rodině čekající marně na zprávy o pohřešovaném vojákovi, kdosi si povšiml, že je velmi podobný textu, který se před deseti dny ukázal v San Antonio Express-News. Šéf domácího zpravodajství The New York Times si autora zavolal „na kobereček“ a požádal ho, aby doložil, že zmíněnou rodinu navštívil. Ukázalo se, že Blair nevytáhl paty z domu a text jednoduše ukradl. Zpětně začaly na povrch vyplouvat další průšvihy nadějného novináře, který během svého čtyřletého pobytu v The New York Times dokázal napsat 600 příspěvků. Redakce byla nakonec nucena přiznat, že ze 73 nejvýznamnějších článků bylo 36 zcela nebo částečně smyšlených, její zaměstnanec často vykrádal texty z menších, místních novin a nejednu reportáž napsal ze svého obývacího pokoje. Blair dostal vyhazov a o svých bezesporu zajímavých zkušenostech sepsal knihu[9], v níž obvinil redakci z rasismu.

Jiným příkladem žurnalistické vynalézavosti může být případ významného reportéra listu USA Today,[10] který byl pětkrát navržen na Pulitzerovu cenu a v roce 2002 se dostal dokonce do finále jejího výběru. Vnitřní šetření v roce 2004 odhalilo, že více než dvacet Kelleyho reportáží z Latinské Ameriky a Blízkého východu jsou plagiáty textů jiných novinářů a přinejmenším osm článků bylo zcela smyšlených. Kelley např. napsal dojemnou story o Kubánce, která utonula na své cestě za štěstím do USA v nemilosrdných vodách Mexického zálivu; zjistilo se, že dotyčná dáma ve skutečnosti žije, vydělávajíc si na chléb vezdejší jako pokojská v hotelu, kde Kelley bydlel.

Příběh dalšího novináře, Stephena Glasse, se stal dokonce námětem filmu.[11] Mladý ctižádostivý žurnalista, který pracoval ve známém liberálním dvouměsíčníku The New Republic, si v letech 1995 až 1998 zcela nebo zčásti vymyslel 27 z 41 hlavních textů, a ohledně hodnověrnosti ostatních panuje nejistota. Jeho nadřízení dlouho nemohli uvěřit, že někdo, kdo dokázal tak poutavě psát o neotřelých tématech, by mohl být podvodník...

Tak co, jsou novináři ctnostnější než ostatní veřejně činné osoby jen proto, že se o jejich poklescích, lžích a podvodech v novinách příliš často nedočteme? Píší noviny pravdu? A byl Hitler žena? To jsou otázky, kterým musí člověk čelit v postmoderní době globálního oteplování.

Martin R. Čejka

 


[1] Fanatický stoupenec Evropské unie.

[2] Luboš Palata, Popírač, Lidové noviny 16. 5. 2006.

[3] Vzhledem k tomu, že zpochybňování tzv. holocaustu může být dnes v České republice trestáno vězením od šesti měsíců do tří let, tak se máme po konečném vítězství „Palatů“ patrně na co těšit.

[4] Jednou z výjimek je Te Deum.

[5] Omerta – kodex mafie, podle kterého je člen organizace povinen vůči policii a úřadům zachovávat mlčení o všech aktivitách organizace a jejích členech, i kdyby se mělo jednat o jeho nepřátele. Porušení tohoto „zákonu mlčení“ bývá trestáno smrtí.

[6] Viz Radomír Malý, Můj návrh na rytíře Řádu sv. Řehoře Velikého, Te Deum 1/2006.

[7] Cookové byla udělena Pulitzer Prize for Feature Writing, tj. Pulitzerova cena za popis.

[8] Dva černoši, John Allen Muhammad a Lee Boyd Malvo, tehdy během tří týdnů zastřelili jedenáct lidí a tři těžce zranili.

[9] Jayson Blair, Burning Down My Masters' House: My Life at the New York Times, New Millennium 2004.

[10] Deník s nejvyšším nákladem v USA.

[11] Shattered Glass 2004 (v České republice pod názvem „Jak nezískat Pulitzera“).

Zobrazeno 1590×

Komentáře

surmi

Vcelku souhlas, az na tuhle vetu :<br />
Převážně starší lidé byli vychováváni ve víře, že noviny nelžou: „Mámo, psali to v novinách...“

Papo

Bohužel to nemůžu dohledat, ale někdo odhadnul, že 80% všech zpravodajství a článků jsou vlastně PR články a inzerce.. takže žurnalistice jako takové je věnováno 20%. I kdyby to bylo v opačném poměru, přišlo by mi to stále tragické..

Cinik

Dobrý článek. Nezávislý tisk je mýtus. Je pouze tisk slušný a neslušný. Tisk sloužící zlu a tisk snažící se sloužit dobru. :-)

Cinik

@Papo: Jak kde... Otázka je taky, jak definuješ inzerci...

Viking

Přemýšlel jsem, zda tam tuto větu napsat, protože to vyžaduje širší pojednání, ale nakonec jsem to risknul.

Zobrazit 5 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio