Otcové, jaké potřebujeme

V současné době potřebujeme utvářet charakterní muže, kteří budou opravdovými duchovními vůdci svých rodin. Liberalismus naneštěstí nakazil náš rozum do té míry, že opravdoví muži jsou vzácní dokonce i mezi tradičními katolíky. Cílem tohoto článku bude poskytnout několik pomocných rad k jednomu z nejvážnějších problémů našeho moderního světa. Vezmeme si za průvodce sv. Tomáše Akvinského, který bude jako obvykle vrhat proud světla i na toto důležité téma. V naší době intelektuálního zmatku je třeba posily jasného učení obsaženého v Teologické sumě. Plně chápu, že jen velmi málo laiků má čas číst sv. Tomáše. Proto bych rád vysvětlil podstatu zásad „Andělského učitele“ prostými slovy tak, abyste všichni mohli mít užitek z jeho moudrosti.

Většinu z toho, co v této otázce potřebujeme znát, nalezneme ve studii sv. Tomáše o ctnosti statečnosti. Jedno možné latinské slovo pro statečnost je virtus (což znamená i „ctnost“). Nacházíme v něm kořen vir, tj. „muž“. Vidíte tedy, že mužství je spojeno s udatností, zmužilostí. Abychom měli pravé otce, potřebujeme opravdové muže. A takoví muži jsou stateční. Ale co přesně znamená statečnost?

Sv. Tomáš vysvětluje, že statečnost je morální ctnost vztažená k nebezpečí. Člověk se během svého života setkává s mnoha zly, která ho ohrožují a kterým musí čelit rozumným způsobem, tj. ovládáním svého strachu. Statečnost dává člověku schopnost zvládat nesnáze a překážky. Z této ctnosti budou vyplývat dva druhy jednání: jedním bude útok a druhým obrana. Statečnost se tedy bude dělit na velkodušnost (magna anima) a na vytrvalost. Velkodušnost nám dává schopnost zvětšit své srdce a podnikat velká díla s důvěrou. Vytrvalost nám dovoluje pevně stát a snášet zlo po dlouhou dobu a odolávat při tom pokušení utéci.

Problém je v tom, že prvotní hřích těžce poškodil naši lidskou přirozenost. Znamená to určitou ztrátu našeho dřívějšího sklonu k dobru. Jedno z těchto poranění uvedlo do nepořádku naši ctnost statečnosti: jedná se o „zranění slabostí“ (vulnus infirmitatis). Od Adamova pádu není odvaha snadnou záležitostí. Máme sklon upadat do hříchů, které odporují statečnosti. Jejich studium bude velmi užitečné a pomůže nám pochopit moderní krizi otcovství.

Začněme malomyslností. Jak naznačuje etymologie (pusilla anima), znamená toto slovo „malost ducha“. Tento nešťastný sklon nás vede k podceňování vlastní síly a v důsledku toho nás ochromuje. Můžeme vidět, proč je to v protikladu k ctnosti velkodušnosti. Malomyslného člověka je možné přirovnat ke služebníkovi z evangelijního příběhu, který zahrabal hřivnu svého pána do země, protože se bál tvrdosti svého nadřízeného. Místo aby svoji mysl ozbrojil nadějí, že překoná překážky, uhnul před svou povinností, kterou bylo zajistit, aby ona hřivna přinesla kýžený užitek. Bál se a ztratil odvahu. Měl potřebné dary, aby splnil úspěšně svůj úkol, ale kvůli své ustrašenosti neměl odvahu jednat. Myslel si, že ta záležitost je na něj příliš velká.

Významný dominikán P. Clarissac řekl, že jedním z rysů liberální mysli je, že „nemá dost důvěry v pravdu“. Jestliže chceme být v naší analýze přesnější, měli bychom říci, že moderní člověk se domnívá, že pravda je pouze věcí teorie, ale že není aplikovatelná v praxi. Kardinál Billot správně zdůraznil, že vzhledem k tomu, že se zabýváme morálními pravdami, tj. zásadami, které jsou samou svojí přirozeností také normami jednání, je absurdní omezovat je na abstraktní spekulace a nikdy je neuplatňovat v konkrétním životě. Co byste si mysleli o inženýrovi, který by odmítl aplikovat zásady své vědy na projekt, který mu je svěřen? To však je jeden z aspektů moderní choroby, kterou se zabýváme: odmítání věřit v praktickou efektivnost našich katolických zásad. Věříme v ně, ale jednáme v rozporu s nimi. Tento rozpor mezi učením a životem je dnes bohužel velmi rozšířený.

Vezměme si následující příklad. Otec má dospívajícího syna, který poslouchá rockovou hudbu. Ví, že to pro jeho dítě není dobré. Četl různé studie o škodlivých účincích rokenrolu. Jeho svědomí mu říká, že je povinen dohlížet na zábavu svého syna a odstraňovat z ní to, co se nelíbí Bohu. A přesto se tento otec obává uplatnit své zásady v praxi. To je typické pro malomyslnost nebo bázlivost. Místo co by si byl jistý silou svého přesvědčení, a proto dělal odvážná rozhodnutí, aby podle nich jednal, ať jsou výsledky jakkoli nepříjemné, tento muž zjišťuje, že ho ochromuje strach. Tak zakončí omlouvání své zbabělosti konstatováním, že dnes již prostě není možné usměrňovat bouřící se teenagery, že i kdyby mu rockové nahrávky vzal, koupil by si jeho syn nějaké jiné atd... Krátce, bude předstírat, že katolické ideály nelze žít. Bude dále věřit, že rocková hudba je zlo, ale zachová se tak, jako by tato pravda neměla žádnou cenu. Bude tolerovat rockovou hudbu svého syna, což mu umožní vyhnout se střetu.

Pokud ho znepokojuje jeho svědomí, možná se svým dospívajícím synem pohovoří. Ale protože ho oslabuje jeho liberalismus, zvolí kompromis. Soustředí se na přesné stanovení míry omezení, s nímž se jeho chlapec smíří a pak se mu přizpůsobí i on, otec. Tak bude uspokojen, protože dosáhne toho, že jeho syn nebude poslouchat určitou konkrétní rockovou skupinu, která má například satanistické poselství. Ale dovolí mu bez omezení poslouchat všechny ostatní rockové skupiny. Silnější otec by se byl pomodlil k Bohu o odvahu a pak by rozhodně jednal, aby svého syna odvedl od rockové hudby a přivedl ho k hudbě dobré. Důvěřoval by síle pravdy a síle své vlastní autority. Víme, že to není snadné. Ale život je boj a my nemůžeme utíkat před jeho obtížemi.

Autorita je jedním z pojmů, na které moderní liberalismus útočí nejvíce. Výraz liberalismus pochází z latinského slova liber („svobodný“). Spočívá v nesprávném pojetí svobody, které vylučuje autoritu. Otcovství je ale svázáno s autoritou. Pius XII. říká otcům: „U vás doma je každý z vás hlavou, se všemi povinnostmi a odpovědností, kterou to nese s sebou. Nepochybujte tedy a neváhejte při vykonávání této autority. Neustupujte před těmito povinnostmi ani neutíkejte od této odpovědnosti.“ Sv. Tomáš klade velký důraz na hierarchii, která je v Božím stvoření. Existuje zde řád, mezi anděly, lidmi, zvířaty, rostlinami a minerály. V rodině má otec Bohem danou autoritu, které se nemůže vzdát, aniž by uvedl do svého domova nepořádek. Ctnost statečnosti mu dává nezbytnou sílu ke splnění tohoto výchovného poslání. Velkodušnost mu dává důvěru ve svou vlastní autoritu, kterou potřebuje mít. Bude ovšem v pokušení zbabělosti. Vulnus infirmitatis je stále přítomno a starý a liberální člověk je tlačen k tomu, aby se vyhnul střetu se svými dětmi. Ale skutečný muž bude věrný svému přesvědčení. Neponechá si pravdu pro sebe pod záminkou, aby vycházel s druhými. Bude mít odvahu osvěcovat jí duše svých společníků.

Shrňme tedy první aspekt dnešních potíží, které ničí skutečnou zmužilost: nepřítomnost charakteru kvůli nedostatku pevného přesvědčení. Konkrétní uspořádání věcí ovšem nemůže nikdy mít dokonalost abstraktního ideálu. Je však naší povinností snažit se uvést teorii do praxe, stručně řečeno žít pravdu bez ohledu na následky. Podívejte se na ideál mužnosti, jaký předkládá středověk, jak to můžeme vidět v chanson de geste (starofrancouzská hrdinská báseň – pozn. překl.). Rytíř Roland má katolické zásady a uvádí je do praxe. Žádný ekumenismus! „Pobízí koně a jede udeřit na pohana, který napadl Karla Velikého. Rozlamuje jeho štít a protrhává jeho kroužkové brnění. Neomezovaným úderem svého kopí ho mrtvého sráží z jeho koně. Zavolá: ‚Bijte, Frankové, my máme pravdu, tito mizerové jsou špatní.‘“ Roland nepochyboval o boji křesťanských křižáků proti nevěřícím. Byl to muž s charakterem. Nebyl nakažený liberalismem, jak naneštěstí jsme my v moderní době. Uvědomme si, že středověká mysl byla příliš silná, než aby se stala obětí této metly. Až po reformaci a dalších revolucích, které oslabily křesťanství, začalo být možné, aby nás liberalismus otrávil. Ve středověku nebyl žádný rozpor mezi pravdou a životem. Lidé věřili v katolicismus a jednali podle jeho poslání. V době Summy a katedrál byl sentimentalismus prakticky neznámý. Rousseau se svým nechutným učením o nadřazeností citů nad rozumem se ještě nenarodil…

Vzdálili jsme se však od našeho hlavního tématu, kterým je studovat škody, jež lidstvu způsobil prvotní hřích a aktuální hříchy, abychom tak mohli pomoci otcům znovu nalézt význam svého povolání. Sv. Tomáš, po prostudování malomyslnosti, špatné vlastnosti, která je protikladem velkodušnosti, má velmi zajímavý článek o nepěkné vlastnosti, která je opakem vytrvalosti. Jestli si vzpomínáte, co jsme řekli shora, je vytrvalost ctností, která nám dává schopnost dlouhou dobu trpělivě snášet zlo. Předně je to ctnost, protože je potřeba hrdinské odvahy bojovat až do konce, i když se zdá, že není žádná naděje na vítězství. A právě to dnes potřebujeme kvůli náporu zla okolo nás. Ale tak jako Adamův pád oslabil naši schopnost útoku, tak oslabil i naši schopnost obrany. Jak říká sv. Tomáš, když musí člověk snášet dlouhotrvající zlo, je na dlouho zbaven svého pohodlí a tak podléhá pokušení. Proto nectnost, která je protikladem vytrvalosti, dostala jméno „změkčilost“ (mollitia), protože o něčem se říká, že to je měkké, jestliže to snadno povoluje dotyku. Andělský učitel poznamenává, že ženy, kvůli křehkosti své povahy, mají sklon k této vadě. Muži, kteří postrádají vytrvalost v bitvě, budou později nazváni změkčilí nebo zženštilí kvůli nedostatku odvahy, kterou je možné nalézt u pravých mužů.

Tento pokus o usmíření se s naším nepřítelem, abychom dospěli ke konci nekonečného zápasu, je v jádru „liberálně katolického“ myšlení. Louis Veuillot byl jedním z myslitelů, kteří zdůrazňovali, že tento kompromis je pouhou iluzí. Poté, když v první polovině 19. století padly na úrodnou půdu nesprávné hodnoty Velké francouzské revoluce z roku 1789, se někteří katolíci, kteří to mysleli dobře, snažili usmířit církev s moderním světem. Předpokládali, že není možné trvale bojovat proti myšlení doby, bez přestání plout proti proudu a prodlužovat střet, který, jak se zdálo, neměl řešení. Ale kdo nedokáže vidět, že to je iluze chtít usmířit, co je nesmiřitelné, konkrétně našeho Pána Ježíše Krista a Satana? Sv. Tomáš dobře vysvětluje, že zápas mezi dvěma „obcemi“ je nutným zákonem dějin. Kristus je hlava mystického Těla, katolické církve. Ďábel je hlavou všech lidí, kteří „usilují o nechuť vůči Bohu, jež má povahu konce, protože je to usilování pod maskou svobody“. Tady to máme. To je non serviam („nebudu sloužit“) revoluce. Tak dokázal Louis Veuillot omyl liberálních katolíků, když jim ukázal, že obětovali pravdu, aby vytvořili pohodlný kompromis s moderním světem zformovaným revolucí. Stručně řečeno si myslel, že byli příliš měkcí vůči revoluci. Boj pokračoval tak dlouho, dokud nepřevážilo pokušení nechat toho. My však potřebujeme modlit se za lidskou odvahu, a ne se poddávat nepříteli!

Dnes jsme často svědky toho, že moderní otec postrádá hrdinskou odvahu, kterou potřebuje, aby vydržel dlouhé obléhání nepřáteli rodiny. Jeho děti jsou objektem zlých vlivů všeho druhu a je stále a stále obtížnější udržet u nich kázeň. Moderní svět utrácí miliardy dolarů na reklamu s cílem utvořit jeho děti chtivé, žádostivé a povýšené. Nepoměr mezi silami je obrovský: na jedné straně Satan a jeho mocné jednotky, které si toužebně přejí naše věčné zatracení a mají k dispozici gigantické zdroje; na druhé straně obyčejný katolický muž, zraněný a slabý. Jak se vyhnout ztrátě odvahy? Jedině tak, že budeme mít na mysli, že nejsme v tomto boji sami! Je tu Ježíš, náš vítězný král, který nám říká: „Vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ Můžete však vidět, že otec, který ztratil statečnost, bude vždy připraven ke kompromisu, protože je jednoduše unaven zápasem, který trvá tak dlouho. Jestliže vezmeme opět příklad rockové hudby, řekne: „Koneckonců rocková hudba není tak špatná. Nesmíme to přehánět. Možná že jsem byl před několika lety trochu příliš radikální. Celé moje úsilí nepřineslo žádné ovoce. Tak jsem se mohl stejně dobře smířit s tím, že zde rokenrol je. Od nynějška pouze zachovám klid a dovolím svému synovi, aby poslouchal hudbu, jakou chce.“ Když člověk tak dlouho bojoval, jaká hanba, že ustoupí jenom proto, že je tímto bojem unaven!

Nyní musíme zdůraznit poslední charakteristiku liberální mentality a tou je sebeklam. Liberálně uvažující člověk, poté co se vzdal, sám sebe ospravedlňuje a předstírá, že zdánlivý mír, kterého dosáhl svým kompromisním přístupem, je nádherný. Přesvědčuje sám sebe, že jeho nová situace je lepší, než když byl v trvalém konfliktu. A schopnost sebeklamu lidského srdce je tak velká, že nakonec upřímně uvěří, že jeho zbabělost je něco rozumného a docela příjemného Bohu. Tolerance se mu bude zdát jako přitažlivá ctnost. Proto velký teolog P. Garrigou-Lagrange nazval liberalismus tím nejhorším, protože to je rozklad toho nejlepšího, zejména lásky k našim bližním. Tolerování chyb a hříchů je ohromná slabost. A přesto je často uváděna jako křesťanská ctnost. Ve skutečnosti to je křesťanské kacířství, znechucující parodie na skutečnou lásku. Předkládat bezpáteřného pacifistického ducha jako nějakou hodnotu, o niž je třeba usilovat – jaký podvod! Průměrnost, jak říká P. Garrigou, je „zručné míchání pravdivého a nepravdivého. Chce uvést všechno do souladu s tím výsledkem, že všechno bude ve zmatku. Začíná tím, že zaujme postoj ve středu, ve stejné vzdálenosti od dobra a protikladného zla. Aby získala přízeň všech, vyhlašuje se za přítele každého, chová se skromně jako mudrc, který nakonec může uskutečnit smír mezi různými stránkami pravdy a omylu. Což to není Bůh, kterého svět potřebuje, Bůh, který nakonec ustaví království pokoje a klidného pořádku?“

Shovívavost vůči hříchu, přizpůsobování se slabosti, soužití se zlem, to vše je smrt bojovného ducha, který je základem katolicismu. Dokonalý mír je pouze na nebesích. Je iluzí hledat jej zde dole. Bojujme proti hříchu. Musíme ovšem milovat hříšníka, ale nikdy ne sympatizovat se zlem v něm. Skutečná křesťanská láska je láska k Bohu, a je proto jejím nezbytným důsledkem nenávist k tomu, co se staví proti němu. Nedostatek zášti vůči zlu je určitě jedním z rysů moderního způsobu myšlení. Protože člověk nechce být rozvratnický, dává přednost tomu, zůstat zticha tváří v tvář vlastní chybě. Správní otcové by takovýto postoj mít neměli, jestliže chtějí být opravdovými duchovními vůdci svých rodin. Nikdy nesmějí zapomínat, že jim Bůh dal nad jejich dětmi pravomoc. Tím, že mají tuto pravomoc, vůči svým synům a dcerám zastupují Boha. Jak ohromná odpovědnost!

Vzali jsme za příklad slabosti otce jeho neochotu postavit se proti rockové hudbě, která zvolna, ale jistě ničí duši jeho syna. Mohli bychom však vzít mnoho dalších příkladů: otec, který se bojí říci dceři, že její oblečení je neslušné, nebo který svým dětem dovoluje, aby se každý den dívaly na televizi, nebo který bude nabízet přítelkyni svého syna dárky, i když ví, že dvojice žije veřejně v hříchu… Snažně vás žádám, abyste uplatnili svoji autoritu. Rodina se hroutí, protože její hlava ztratila smysl pro své mužné povolání. Vzpomeňte si, co jsme řekli o odvaze: virtus pochází z vir. Buďte pevní. Bůh vám dal účast na svém otcovství, tj. na tajemství přenosu života. Nepřenášíte však pouze život těla plozením, ale rovněž život ducha výchovou. Papež Pius XII. říká: „Děti jsou jako rákos rozechvívaný větrem. Kdo zpevní tento rákos? Nejprve moc, která řídí rodinu […] Dejte pozor, abyste s uplatňováním své pravomoci nad dětmi nečekali, dokud nevyrostou!“

V závěru tohoto článku bych rád citoval krásnou báseň od G. K. Chestertona Balada o bílém koni. Král Alfréd bojoval dlouhou dobu proti Dánům. Zjevila se mu Panna Maria a on se jí ptal, zda válka konečně dospěje ke svému konci. A nejsvětější Panna statečnému králi řekla:

„Neřeknu ti nic pro tvou útěchu,

ano, nic kvůli tvému přání,

kromě toho, že obloha bude ještě tmavší

a moře vystoupí výše.

 

Noc nad tebou bude třikrát temnější

a nebe bude klenbou ze železa.

Budeš mít radost bez důvodu,

ano, víru bez naděje?“

 

Král neztrácí odvahu.

 

„Král shromáždil křesťanské muže […]

Dokud zůstává muž, zůstává velká válka,

teď je to válka lidí.“

A Alfréd nakonec dosáhl vítězství díky přímluvě Matky Boží.

Potřebujeme pravé otce. Ďábel je velmi mocný a zlo kolem nás je ohromné. Ale Panna Maria z vás udělá pravé muže a díky ní zvítězíte v konečné bitvě o své duše a duše svých dětí.

A když poslední šíp

byl připraven a letěl,

když na prsou visel rozbitý štít

a zoufalý oštěp ležel v klidu

a zoufalý roh troubil,

 

král vzhlédl a viděl

světlo velké jako smrt,

protože Panna Maria zůstávala na roztrhaných praporech

tak osamělá a tak nevinná,

jako kdyby mezi bílými zdmi kráčela

a mezi liliemi Nazaretu.

 

Okamžik v klidném světle

viděl tehdy Pannu Marii,

její oděv byl jemný jako západní obloha

a ona byla královnou nejženštější –

ale byla královnou mužů.

 

P. Yves Toucheboeuf