Píseň o kacířstvu na posilnění lidských zad

Píseň o pelagianském kacířstvu na posilnění lidských zad a na statečné vytlačení pochybné nauky a nejistého smýšlení

Pelagius žil v Kardanoel,
tam kázal on své pravdy,
že ať do nebe kdo chce či do pekel,
za to sám si stojí každý.

Že ať věčné dojdeš radosti,
neb na věky budeš se péci,
to není prý Církve starostí,
leč tvou jen, brachu, věcí.

Polosbor:
Oh, Adam s Evou v Ráji
mu byli pouhou bájí,
nic nedělal si z nich!
Svých pochyb čítal řadu
od člověkova pádu
a k smíchu mu dědičný byl hřích!

Sbor:
S mým row-ti-tow, ti-oodly-ow,
k smíchu mu dědičný byl hřích!

Zatím biskup ze starého Auxerre
(Germanus bylo jeho jmě)
škubal si plnými hrstmi vlasy
a nazval Pelagia Ostudou:
a po té svou mocnou berlou biskupskou
tak třískal a napořád bušil
do všech kacířů, velkých i malých,
že raději bývali by se viděli oběšeni.

Polosbor:
I tloukl je tuze a bušil v ně dlouho,
všecky a jak koho zočil,
až oni sborem řvali, plnými hrdly
svá orthodoxní vyznání víry!

Sbor:
S mým row-ti-tow, ti-oodly-ow,
svá orthodoxní vyznání víry!

Nyní Církev stará jest a Ďábel smělý,
ba smělý nade vší míru,
a spousty pochyb, jež se vynořily,
smést hrozí smrtelnou víru.
Ale my mládím kvetoucí a paže silné,
a sladoviny mající vždy bez mezí,
oh – poručme to pravdě neomylné,
kteráž vždycky zvítězí!

Polosbor:
A Pánu děkujmež
za světský meč
a za vyjící kacíře též;
a za všecka dobrá práva,
jež křesťanství nám dává,
najmě však za ječnou várku!

Sbor:
S mým row-ti-tow, ti-oodly-ow,
najmě za ječnou várku.

Šedovous přemýšleje o té písni, pravil:

„Nejde mi na rozum, Námořníku, že by vaše písnička byla starodávná a správná; neboť není takého místa jako Kardanoel, a Pelagius nikdy tam nežil, a jeho učení bylo docela jiné, než jak pravíte, a blažený Germanus nebyl by ublížil ani mouše. Důkazem toho jest onen boj jeho kdesi ve Flintu, kdež rozptýlil Skoty, co jich tam bylo, byv zvolav hebrejsky příliš hlasitě, ač znal z toho jazyka jediné slovo. Potom též, co pravíte o sladovině, není církevní, aniž jest správným učením, děkovati Pánu za kacířstvo.“

Námořník: „Jak vám libo! Ale každý kostel jistě má svoje obyčeje v mezích rozumu, a tato píseň, nebo spíše hymna, jest z Breviáře, a vlastní si ji diecése thelemská, kdež se zpívá v některé svátky. Ano, zejména ve svátek svatých Koma a Hilaira, kteřížto neměvše nic jiného na práci, byli by se dali krutě umučiti za víru, kdyby nebývali byli na místo toho, jakož se sluší na křesťany, vzali na muky a neutloukli k smrti svých pronásledovatelů. Jest to prosa o církvi bojující, a připisuje se Duns Scotovi, ale spíše se podobá, že jest původu tradičního. Srovnejte ji s ‚Hymnou k Oslu‘, již by všickni dobří křesťané měli znáti.“

Převzato z Hilare Belloc, Čtyři pocestní, Stará Říše 1919.
Přeložil Antonín L. Stříž.