Půlnoční zpytování svědomí

Půlnoc, jež právě odbíjí,
posměšně ptá se v noční chvíli,
jakpak jsme asi využili
dne, který zrovna pomíjí:
Dnes – třináctého jak se říká –
a v pátek, osudného dne,
jsme přese všechno poznané
žili životem heretika.

Rouhali jsme se Kristovi,
nejjistějšímu ze všech bohů,
a lichotili v hrubém slohu
u plných hrnců Kroesovi.
Abychom holdovali svini,
děvce, jež slouží ďáblům všem,
bili jsme to, co milujem,
a laskali jsme, co nás špiní.

Pohoršili jsme s drzostí
ty, jimž se smějí, chudé duchem;
kochali jsme se v slaboduchém,
pacholci býčí hlouposti.
Pak líbali jsme blbou hmotu
tak nábožně a pobožně
a klaněli se úslužně
z hniloby čadícímu knotu.

Měníce závrať v opilost,
my poezie pyšní kněží,
jež být má ve smuteční věži
a konce mívat na starost,
jsme jedli, když jsme byli sytí,
a pili zcela bez žízně…
– Teď rychle lampu zhasněme –
a v temnotách se spěšme skrýti!

Charles Baudelaire, Květy zla
Přeložil Ivan Slavík.