KDYŽ UMÍRÁ MUŽ

Říká se, že když se křesťanští rytíři dozvěděli o smrti sultána Saladina, sňali své přilbice a vzdali mocnému nepříteli hold. Chtěli tak uctít jeho odvahu a vojenskou zdatnost. Katolíkům také nebylo nikdy na překážku uznat velikost a výjimečné přirozené nadání „starých“ pohanů, jakými byli např. Alexandr Veliký, Julius Caesar, Sokrates, Vergilius atd. Člověk však nemusí být slavným vojevůdcem, panovníkem, básníkem či filozofem, aby si zasloužil obdiv. Může být také „obyčejným“ kytaristou a zpěvákem narozeným ve vesnici Kingsland v Arkansasu.

K Vánocům jsem koupil... ehm, k Vánocům přinesl Ježíšek mému bratrovi posmrtně vydané album amerického countryového zpěváka Johnnyho Cashe American V: A Hundred Highways. Deska vyšla v roce 2006, tedy tři roky po smrti zmíněného barda, a obsahuje dvanáct písní, které nahrál několik měsíců před tím než jej „Bůh skosil“. Svým způsobem se jedná o závěť Johnnyho Cashe.

První skladba Help Me (původně nazpívaná Krisem Kristoffersonem) je svého druhu epitafem celé desky:

Strhni řetězy temnoty,
ať vidím, Pane. Ať vidím,
kam patřím v tvém plánu.

Nikdy jsem nemyslel, že budu potřebovat pomoc;
myslel jsem, že to zvládnu sám.
Teď už vím, že to neunesu.
S pokorným srdcem a na kolenou
tě prosím, pomoz mi.

Následuje zemitý tradicionál God’s Gonna Cut You Down (Bůh tě skosí), kde se Cash vypořádává s blížící se smrtí. Zde zaznívá stará, nezpochybnitelná pravda, kterou se snaží dnešní svět překřičet konzumními orgiemi a cukrkandlovými ideologiemi.

Můžeš utíkat dlouho,
ale dříve či později tě Bůh skosí.

Jdi a řekni to výřečnému lháři,
řekni to půlnočnímu jezdci,
hazardnímu hráči,
pomlouvači.
Řekni jim, že je Bůh skosí.

Můj okouzlující miláčku, dovol, abych ti řekl novinu.
Měl jsem hlavu mokrou od půlnoční rosy
a na kolenou jsem mluvil s mužem z Galileje.
Promluvil ke mně hlasem tak sladkým,
až se mi zdálo, že slyším andělské kroky.
Zavolal mne jménem a mé srdce se zastavilo,
když pravil: „Jdi, Johne, a čiň mou vůli!“

Další písní na desce, která pojednává o smrti, je The Evening Train. Tu složil Hank Williams, nejsmutnější postava country, který svůj krátký život (zemřel ve třiceti letech při autonehodě) trávil na cestě mezi kostelem, barem a vězením. Cash má však s Williamsem společného mnohem více než pouze písně, které od něj rád přebíral a nazpíval. Oba za svou tvorbou stáli svým životem, proto je tak upřímná a čistá. Ani ty nejjednodušší věty z jejich úst neznějí jako fráze. Narozdíl od „kašpárků“ současné popmusic, za nimiž stojí nadnárodní korporace a PR agentury, mohli oba countrymeni říct: „To, o čem zpívám, je život.“

Osoba Hanka Williamse (vlastním jménem Hiram King Williams) by si zasloužila více místa, nicméně zmíním stručně jen jeho dětství, kde se setkáváme s další obdivuhodnou postavou – jeho matkou. Hankův otec, veterán z I. světové války, ochrnul, a tak se o celou domácnost musela starat jeho matka. Jejich finanční situace nebyla nikdy dobrá, ale ještě více se zhoršila za tzv. velké krize na počátku 30. let minulého století. Paní Williamsová, aby uživila děti a zajistila manželovi lékařskou péči, pracoval přes den v konzervárně a v noci na noční směně jako sestra v místní nemocnici. Když děti povyrostly (Hankovi bylo osm let, jeho sestře jen o něco málo více), začaly i ony pracovat: prodávaly oříšky, čistily boty a roznášely noviny. V desíti letech byl Hank poslán do školy v městečku Founatin (Alabama). Ubytování našel u strýce a tety. Jeho teta Alice jej také naučila hrát na kytaru. Bohužel ve stejné době seznámil Hanka jeho bratranec Opal s alkoholem. Se závislostí na alkoholu pak Hank neúspěšně bojoval po celý svůj život. Ale to už je jiná kapitola...

Slyšel jsem smích ve skladišti,
ale mé slzy padaly jako déšť,
když jsem je viděl nakládat tu nízkou bílou truhlu
do zavazadlového vagónu večerního vlaku.

Oči dítěte jsou červené od pláče,
jeho malé srdce je plné bolesti.
„Tatínku,“ křičelo, „berou nám maminku
pryč tím večerním vlakem.“

A když jsem se otočil, abych odešel ze skladiště,
zdálo se mi, že slyším, jak volá mé jméno:
„Drahý, postarej se o mé dítě a řekni mu, že odjíždím domů
tím večerním vlakem.“

Modlil jsem se k Bohu, aby mi dal odvahu
zvládnou to, dokud se opět nesejdeme.
Je těžké pomyslet, že odešla navždy.
Odvážejí ji domů tím večerním vlakem.

Písní, kterou si Cash na svou poslední desku složil sám, je I Came To Believe. Opět se jedná o součást závěti a vyznání. Stojí za pozornost, že text písně se nese zcela v opačném duchu, než známý hit My Way (nazpíval Paul Anka a později také např. Frank Sinatra či Sex Pistols), kde se hrdě zpívá „udělal jsem to po svém“.

Nic mi nevycházelo, když jsem to zkoušel po svém,
a pokaždé, co jsem selhal, cítil jsem se dvojnásob sám.
Pak jsem zvolal: „Pane, musí být jistější a jednodušší cesta,
člověk přeci nemůže ztrácet naději každý den.“

A uvěřil jsem v sílu daleko mocnější než jsem já,
uvěřil jsem, že potřebuji pomoc, abych to zvládl.
S dětskou vírou jsem ustoupil a předal to jemu
a uvěřil jsem v sílu daleko mocnější než jsem já.

Ano, uvěřil jsem v sílu daleko mocnější než jsem já.

Poslední skladbou, na kterou bych rád upozornil v souvislosti s loučením Johnnyho Cashe s tímto světem, je Rose Of My Heart. Jedná se v podstatě o jisté splnění „manželských povinností“ – Cashovo poděkování manželce June, která zemřela o čtyři měsíce dříve.

Jsme ti nejlepší partneři, které svět kdy viděl.
Tak blízko spolu, jak jen můžeme být.
Ale občas je těžké najít si čas
říct ti, co pro mne znamenáš.

Jsi růží mého srdce,
jsi láskou mého života,
nikdy nevadnoucí květinou.
Jsi-li unavená, polož svou hlavu na mé rameno,
růže mého srdce.

A tak se z těžkých časů stávají lehké.
Není nic, co bych změnil, i kdybych mohl.
Sdíleli jsme slzy i smích.
Tvá ruka v mé, činí ze všech dob dobré.

Jsi růží mého srdce,
jsi láskou mého života,
nikdy nevadnoucí květinou.
Jsi můj přístav v neúnavné bouři života.

Na albu najdeme další krásné písně, já jsem vybral jen ty, které bych označil za závěť muže, jenž rekapituluje svůj život a připravuje se na smrt. Celou atmosféru dotváří také Cashův hlas, který již není pevný, jako v dřívějších dobách, nýbrž dojemně rozechvělý. Je dobře, že se producenti nerozhodli „zkrášlit“ jej nějakými moderními technickými efekty. Před posluchačem tak stojí starý, umírající muž, který však má co říct. Johnnymu Cahovi diagnostikovali již v roce 1997 Shyův-Dragerův syndrom, s nímž později souvisela i porucha nervového systému a následující cukrovka. Ovšem jeho poslední deska, kromě jiného, potvrzuje význam prosby z litanií ke všem svatým: „Od náhlé a nenadálé smrti nás ochraňuj, Pane.“ Johnny Cash byl protestant, a tak jej mylné přesvědčení vedlo i k mylným projevům zbožnosti (sloužil např. svou vlastní večeři Páně). Nebude to však nikdo z nás, kdo bude soudit jeho svědomí. Já jen vím, že Johnny Cash na své poslední desce ukázal, jak umírá muž: se zvednutým hledím, avšak pokorně, s důvěrou v „sílu daleko mocnější než jsem já“.

Martin R. Čejka